A proč? Já ani nevím... Asi, že mám skvělého chlapa, relativně pohodovou práci, střechu nad hlavou a fajn lidi kolem sebe... Začínám se radovat z maličkostí a poprvé si užívám podzim bez depky. Jako kdyby se mi v hlavě přehodila nějaká výhybka... Jsem po dlouhé době spokojená sama se sebou - s tím, jak vypadám, co dělám i nedělám, jaká jsem, čím jsem a začínám se mít i docela ráda
Chodím a jezdím v MHD s úsměvem od ucha k uchu a koukám kolem sebe, jak si kdo užívá života. Občas je opravdu zajímavé zamyslet se, co ty lidi mají asi za sebou, proč se tak mračí, že třeba jedou do práce, kterou nesnáší, že jsou nešťastní, protože na ně doma nikdo nečeká – to si člověk hned víc váží toho, co má on a že jeho problémy jsou jen prkotiny oproti jiným. Nebo naopak když člověk vidí relativně spokojenou babičku, jak si vytáhne sudoku a v klidu si s radostí luští, i když za pár zastávek vystupuje, to pak taky doufá, že si jednou užije klidný důchod plný zážitků s vnoučaty (i když by mě možná dotyčná paní přesvědčila o opaku, kdybych s ní mluvila).
Přeju si, aby mi tenhle pozitivní přístup vydržel, co nejdéle. Aby tu přibývaly jen veselé články plné dobrých zpráv. Po deseti letech vztahu a víc jak roce manželského soužití jsem zamilovaná, jak čerstvá patnáctka a mám pocit, že zas koukám na svět růžovými brýlemi, tak jen doufám, že mi je brzo někdo nesundá
