Tlak Prahy a paneláku už byl dost nesnesitelný, potřebovali jsme pryč, nejlíp hned. Z práce člověk jen tak nezdrhne, tak nezbylo, než vydržet do pátku. Díky sluníčku, které už svítí déle, jsme mohli vyrazit hned po práci. Krosny byly víceméně sbalené už od čtvrtka, stačilo jen dobalit věci z lednice a rozhodnout se, v čem vlastně pojedu a co si nechám v krosně. V práci jsem skončila v jednu, takže jsem měla cca 2,5 hodiny na vyvenčení psa, osprchování a umytí hlavy, dobalení výše zmíněných věcí, umytí nádobí a poklizení bytu a obstarání kočky na víkend. Vše jsem kupodivu stihla a jen nervózně čekala na Drahého a přemýšlela, čím bych mu mohla ještě pomoct, aby po příjezdu z práce mohl jen vzít krosnu a vystřelit na bus, který nám jel asi patnáct minut po jeho příchodu.
Vzala jsem psa a šla napřed a doufala, že nebudu muset prosit řidiče, aby na manžela počkal, že hned dorazí
Celkem splavení jsme doběhli do totálně natřískaného vlaku a na stojáka v uličce u záchodu případně v "přechodové komoře" frčeli směr Lovosice. V Kralupech se vlak celkem vyprázdnil, takže jsme se konečně uklidili do kupéčka. Ono stát s dvěma krosnami a psem na tom nejužším místě u dveří, kterými se vystupuje, opravdu není nic příjemného. V Lovosicích jsme přestoupili do osobáčku, který byl pro změnu plný čundráků a skautíků..Začali jsme se bát, jestli vybraná destinace byla správná volba. Snažíme se zdrhnout z civilizace a místo toho to vypadá, že civilizace se přesouvá s námi
Ležení jsme rozbalili mezi prvními většími skálami kousek od cesty. Po večeři na lihovém vařiči s výhledem na Ronov a blízké okolí jsme si zalezli každý do svého spacáku a psa měl Drahý u sebe. Protože mi před usnutím vyprávěl o známých kokořínských liškách a protože máme kamarádku z Francie, kterou nedávno jedna liška pokousala, tak jsem si celou noc dávala bacha, aby mi nevykukoval ani kousíček obličeje, no chvílemi jsem myslela, že se udusím :D Nakonec jsme se vyspali celkem klidně, až na vzdálené štěkání srnců a věčné mrcasení psa, který se snažil dostat páníčkovi do spacáku
Ráno jsem prošla psa po blízkém okolí a objevila nádherné bučiny, pod kterými by se dalo spát někdy příště. K snídani jsme si dali klasicky ovesnou kaši, pobalili, kupodivu si i vyčistili zuby a v půl osmé nahodili krosny a pochodovali zas o dům dál. Hlavní cíl celého vandru byl kopec Vlhošť. Jako svatební dar jsme od jedněch kamarádů dostali knížku Hastrman, jejíž děj se odehrává právě v tomto kraji a Vlhošť je tam několikrát popisována. Chtěli jsme to magické místo vidět na vlastní oči.
Cestou na vrchol nás zamrzela omezenost lidského druhu, který po sobě musí za každou cenu nechat podpis, aby všichni věděli, že to zvládnul, že na tu velkou horu vyšplhal..V mohutných bucích kolem stezičky tak byly vyryty i 70 let staré podpisy. Bylo nám z toho vyloženě ouzko. Ale výšlap stál za to. Magičnost místa se vážně nedá popsat, to se musí prostě zažít.
Z Vlhoště jsme to museli vzít ke studánce doplnit vodu. Místo bylo ideální i pro uvaření oběda, na který už byl docela čas. Tentokrát jsme se neodbyli jen instantními nudlemi, ale uvařili jsme si kuskus s uzeným a sterilovanou zeleninou. Plný ešák vypadal, že ho sníst fakt nezvládneme, ale nakonec bych si popravdě ještě dala.
Jak jste si možná všimli, v menu mám rubriku "Kudličky". Zatím jsem neměla čas Vás seznámit se svým (respektive původně manželovým, ale dnes už i mým) trochu netradičním koníčkem. Nebudu se tu rozepisovat, nicméně na tenhle vandr se mi do kapsy sám vnutil tenhle můj zatím asi předposlední kousek. Je to framelock od známého a u nás velmi oblíbeného nožíře Mata se střenkou z G10ky a musím říct, že se opravdu osvědčil. V kapse jsem o něm téměř nevěděla a čepel měl dost dlouhou na pohodlné nakrájení cibule, masa, či chleba.
Ale zpátky k cestě, od studánky jsme to vzali k Pomníku Járy Cimrmana. Ten jsme nemohli vynechat, ale protože se tam zas začalo hromadit na náš vkus už moc lidí, rychle jsme odbočili a doufali, že zas budeme sami. Což se povedlo a my pomalu koukali po místu na spaní. Byly sice teprve čtyři hodiny, ale protože hrozil déšť a únava už o sobě taky dávala vědět, říkali jsme si, že lepší zakempit brzo, než pak hledat místo v dešti bůhví kde.
Našli jsme naprosto ideální velký převis, takže úprava ležení byla naprosto bez práce. Déšť se spustil chvíli po rozložení karimatek, takže to bylo opravdu za pět minut dvanáct. Do večera času dost, a tak jsme každý relaxovali po svém. Drahý vyřezával ze dřeva dárek pro kamarádku a já psala rodinnou kroniku. Taky jednou hned na místě a ne až dodatečně
No a v neděli po snídani a čaji, tentokrát bez čištění zubů (byla fakt kosa), nás čekala cesta do Úštěku na vlak zpátky domů. Okolní krajina byla opravdu malebná. Prošli jsme si zříceninu hradu Helfenburg, která fakt stojí za to. Kvůli zase jinému skautskému oddílu jsme si nevšimli, že se dá vyjít i na hradní věž, která je o víkendu přístupná veřejnosti. Ale zas na druhou stranu, ťapat do schodů s krosnou na zádech a psem by asi nebyl nejlepší nápad
Těsně před Úštěkem na nás vykouklo překvapení. Nějaký spolek si tu postavil jurtu jakožto místo, kde se scházejí. Jen o ni moc nepečují, takže vypadala chuděrka dost zanedbaně. Ale co, EU určitě pošle zase nějaké peníze na její rekonstrukci
V Úštěku nám ujel vlak těsně před nosem, takže jsme měli dvě hoďky na nějaký pořádný oběd. Zavítali jsme do restaurace Na Růžku a pochutnali jsme si na česnečce a klasickém vandrovním smažáku s hranolky a dobrým pivkem k tomu.
Cesta domů byla klidnější než v pátek, ale o to smutnější. Jediné, na co jsme se vážně těšili, byla kočka a horká vana. Už abychom se vraceli na svoji zahradu a do své mongolské jurty. Tam bychom si sice dali jen horkou sprchu, ale zas měli kolem sebe klid, spacáky bychom mohli dát hned vyvětrat a před usnutím bychom koukali do ohně v kamnech
