Ještě kupodivu žiju...

 A už se zase opravdu snažím jen nepřežívat 

Strašně dlouho jsem tu nic nenapsala a měla jsem k tomu své důvody...Už se mi uplně přestalo dařit zaměřovat se ve svém životě na pozitivní věci. Pozitivní sebeterapie, kterou jsem se tu posledně zkoušela sama vybičovat k lepšímu vnímání světa/událostí kolem sebe, nezafungovala úplně tak, jak jsem si představovala nebo už jen začala být nedostačující a já jsem se z péče o dvě relativně často a dlouho nemocné malé děti a novou domácnost regulérně totálně sesypala..Popravdě jsem se už viděla za dveřmi místního ústavu pro duševně choré na dlouhodobější léčbě, kde bych si na jednu stranu ráda odpočinula, ale nepochybuju o tom, že by se mi tam vůbec nelíbilo. A hlavně Vyblince bylo teprve 10 měsíců a představa, že ji odepřu kojení, které obzvlášť v noci je o dost pohodlnější, mě vůbec nelákala.. Nicméně každodenní ranní nevolnosti a nervozita z toho, jak den s oběma ještě k tomu v té době nemocnýma holkama sama zvládnu a neschopnost normálně fungovat v běžných věcech (respektive fungovat jen jako naprogramovaný stroj, který jinak neví moc o světě a každá sebemenší odchylka od programu mu spustí hysterickou sirénu) mě nakonec přesvědčily svoji psychickou nepohodu, kterou negativně ovlivňuju své nejbližší, začít řešit s odborníkem.

Věděla jsem, že minimálně kvůli Vyblince do sebe určitě nechci ládovat žádné oblbováky a tak jsem hledala v řadách terapeutů. Každá první zpráva dotazující se, zda mě dotyčný může přidat mezi své klienty, mě stála spoustu přemlouvání, sebezapření a přesvědčování, že je to jediné možné řešení. Ale zároveň mě i na chvíli hodila do pohody, že jsem vlastně dobrá, že se s tím aktivně snažím něco udělat. Jen pokaždé, když přišla většinou celkem milá, ale negativní odpověď, musela jsem zas nasbírat dostatek odvahy, než jsem napsala někomu dalšímu. Kdyby Vás napadla otázka, proč jsem je rovnou neobvolávala, tak mluvit s někým přes telefon mám kromě maminky a svého Drahého, problém skoro s každým. Pocit, že lidi otravuju, zdržuju a že nebudu vědět, co říkat / odpovídat, je ve mně tak silný, že když to jen trochu jde, radši nikam a nikomu nevolám.

Nakonec mi jedna terapeutka chystající se na mateřskou poradila nové webové stránky združující různé terapeuty ze všech možných měst, mezi kterými se dá kromě fotografie vybírat i podle Vámi stanovených požadavků. Navolila jsem si tedy terapeutky z nejbližšího okolí přijímající nové klienty a podle profilových informací začátkem června napsala jedné pro mně nesympatičtější slečně. Ta mi hned druhý den odpověděla a rovnou mi nabídla nejbližší volný termín ke konci června. Bylo to pro mě sice za dlouho, ale v dnešní době jsem byla i tak ráda a nikoho dalšího už nezkoušela. Aspoň jsem měla čas sesumírovat si pořádně všechno v hlavě.

Dva dny před samotným sezením jsme se šly s dětma ještě projít s jednou kamarádkou, s kterou jsem měla možnost probrat svoje pocity/problémy a poslechnout si její zkušenosti v boji se špatným psychickým stavem.

Vzala jsem si z toho, co jsem potřebovala a ač jsem ještě míň věřila, že mi to může pomoci, nebyla jsem už aspoň tolik nervózní. Dva dny před svými narozeninami jsem tedy nechala holky s babičkou a vyrazila do víru velkoměsta s batůžkem plným papírových kapesníků. Bylo mi naprosto jasné, že tohle se bez slz určitě neobejde.

Kupodivu se mi za necelou hodinku povedlo na sebe prásknout snad úplně všechno, co mě tak vnitřně sžíralo, ať už se jednalo o úplné hlouposti (praní prádla) nebo větší starosti (nezvládání svých emocí vůči dětem). Slečna na mě působila krapet nervózně, ale zároveň se snažila být opravdu nápomocná a občas se nějakou svojí myšlenkou trefila přímo do černého. Odcházela jsem emocionálně úplně vyšťavená a s rozporuplnými pocity, jestli to nebudou jen vyhozené peníze. Trochu vzpamatovat a doprožít absolvovanou první terapii jsem musela u kafe a chlebíčků v nejbližším Světozoru 

Při večerní diskuzi s Drahým jsem došla k závěru, že to zas tak k ničemu nebylo a že už i tato první hodinka byla v určitým smyslu dost nápomocná a že by se slušelo dát tomu ještě šanci. Druhé sezení jsem měla domluvené hned za týden, protože se ukázalo, že je toho u mě k řešení víc než dost, tak aby se mi ulevilo, co nejdříve. A to jsem ani nevěděla, kolik toho bude časem k rozebírání. Za dalších čtrnáct dní jsem už šla totiž za paní terapeutkou s jednou pro mě dost zásadní a dost osobní novou informací, s kterou jsem se nedokázala srovnat úplně sama. O co konkrétně jde si nejspíš nechám do samostatného (možná i zaheslovaného) článku.

A tak se naše společné chvilky, co 14 dní či 3 neděle, střídavě soustředí na moje vysoké nároky na sebe samu, moje nízké mínění o sobě samotné, na moje negativní vnímání všeho kolem sebe, na rozebírání mého dětství (rodinných vztahů) a pocitů, které si z toho v sobě pořád nosím a na starosti ohledně péče o domácnost a řešení pro mě krizových situací s dětmi. Zatím na sobě sice pozoruji v určitých oblastech značné zlepšení, které oceňuje i můj Drahý a snad nevědomky i holky, ale jak říkám práce je na mě jak na kostele a vůbec si netroufám odhadovat, kdy už tyto promluvy s odborníkem přestanu potřebovat. Když nedávno nastala kvůli nemoci holek a posléze i mě samotné delší pauza od posledního sezení, bylo to na mě už hodně znát. Už jsem nedokázala držet nervy tak dobře na uzdě, trpělivost jsem měla téměř nulovou a už jsem se nemohla dočkat, až mi slečna terapeutka zase pomůže vidět věci kolem sebe trochu růžověji. Občas mě napadne myšlenka, že kdybych si za ty prachy došla raději s kamarádkou na pivko, vyšlo by to na stejno. Ale, když teda pominu, že sejít se s nějakou kamarádkou je pro mě poslední dobou nadlidskej úkol, myslím si, že bych rady od ní prostě nedokázala přijmout stejně jako je nedokážu pobrat od svého Drahého a ten ani není většinou moc daleko od tich od slečny terapeutky. Odborník je pro mě asi holt odborník..

V mnoha oblastech se mi daří na sobě pracovat a pomalu se učím mít se víc ráda přesně taková jaká jsem a najít si víc času i sama pro sebe bez výčitek, že je to na úkor něčeho nebo někoho jiného a vychutnávat si chvíle klidu, co nejvíc naplno. Což se snad následně i trochu promítá do lepší rodinné atmosféry. Doufám, že už tich horších dní bez nálady, bez víry v sebe samu a v lepší zítřky bude stále méně a méně a my si všichni čtyři budeme užívat spokojenější každý den a celý rok 

Původně měl bý tenhle článek celkově o tom, co se za tu dobu, co jsem se tu neukázala, událo, ale to bych ho dopsala bůhví kdy a bylo by to zbytečně spojené s tématem, o kterém jsem Vás chtěla informovat a který si nakonec zasloužil svůj vlastní prostor. Je velmi pravděpodobné, že se k terapiím nebo výstupům z nich budu více či méně vracet i v dalších článkách, tak mi přišlo vhodné to tu nejprve krapet víc rozebrat. Snad jste na mě při té pauze ještě úplně nezapomněli a rádi si zas přečtete něco nového 

A na závěr jeden doklad toho, jak si vychutnávám chvíle, kdy třeba obě holky po obědě spí:

Konečně se mi povedlo dovybarvit první obrázek z čislovaných omalovánek, které mi nadělil Ježíšek v roce 2018.
Začala jsem ho vybarovovat přesně 10.1.2019 a skončila 6.11.2021