První rok terapie

Dnes je to přesně rok, co jsem poprvé usedla naproti pro mě tenkrát úplně cizí slečně a doufala jsem, že mi pomůže najít cestu z šedého nebo spíš už skoro zcela černého tunelu ven na slunečními paprsky prozářený svět. Od tohoto prvního sezení, kdy jsem tam v totálním rozkladu řešila problémy s novou pračkou, se zničeným prádlem a věčně pokydaným oblečením holek, se zvládáním domácnosti společně s věnováním dostatku času i dětem a sama sobě, s neustálým negativním viděním čehokoli a kdykoli, se srovnáním se s rozvodem rodičů, jsem absolvovala dalších 19 takových hodinek, utratila 16 tisíc korun a ušla opravdu velký kus sebepoznávací cesty. A musím říct, že nejtěžší práce je práce sama na sobě. Překonávání svých hluboce zakořeněných vzorců chování naučených nejspíše nápodobou z dětství.

Mezi 2. a 3. terapií jsem se od mámy konečně po více jak třiceti letech dozvěděla to, co už jsem asi od gymplu tak trochu tušila, jen jsem se na to nikdy neměla odvahu zeptat. Respektive, když mě to napadlo naposledy před plánovaným druhým těhotenstvím v souvislosti s výsledky genetických testů ohledně Leidenské mutace, které mně a bratrovi vyšly trochu jinak, bylo mi odpovězeno: "Ty si ale blbá" a tím byla věc vyřízená. Já si v rámci zachování zbytků duševního zdraví řekla, že to nemá cenu řešit, že se to stejně nikdy nedozvím, tak nad tím radši nebudu ani špekulovat...Nicméně ve chvíli, kdy si člověk platí za to, aby se nějak vypořádal se svými kostlivci ve skříni a kdy se mamka zrovna konverzačně dotkla dotyčného tématu, jsem posilněná vínem (mamka na tom byla podobně) svou otázku přece jenom ještě jednou zopakovala. A světe div se, má domněnka mi byla potvrzena. Od začátku července 2021 tedy konečně vím, že můj táta není můj biologický otec a že mi to všichni na mámino přání od osmi let tají. Biologický otec, kterého jsem měla za máminého kamaráda a pro mě dobrého známého, u kterého jsme po rozvodu rodičů i nějakou dobu s mámou žily,  ale bohužel zemřel v říjnu 2020. Takže s ním už toto téma nemám šanci nikdy probrat. Maximálně tak s jeho třemi dcerami, které jsem v dětství (hlavně teda tu nejmladší) brala skoro jako sestry (jaká ironie).

Tématem na několik dalších sezení se tedy stalo toto zjištění, protože poprat se s informací, kterou člověk sice trochu tušil, ale nikdy ji nechtěl naplno uvěřit bylo opravdu náročné.. V prvních dnech jsem se na sebe nemohla ani podívat do zrcadla, už jsem v něm nedokázala vidět nic ze sebe..najednou jsem vůbec nevěděla, kdo jsem, co je ve mně, co si ta bytost, co vidím v zrcadle v sobě vlastně nese za genetickou informaci. Strašně mě mrzelo, že se reálně nemohu nijak spojovat s tátou, s kterým jsem se celý život snažila nějak identifikovat..najednou jsem i na obě holky nahlížela skrz prsty, co v nich mám vlastně hledat a že z dědečka teda bohužel vůbec nic..A jak se mám ksakru smířit s tak dlouhotrvající lží ode všech?

Nakonec se mi povedlo zaměřit se na to dobré, co z toho vzešlo. Vysvětlilo se tím mnoho věcí, které jsem tátovi (potažmo jeho mámě) vyčítala.

Táta v mých očích z toho celého tím, jak se k informaci, kterou se sám dozvěděl u soudu, kdy mě měl dostat do péče a máma v zoufalství vyrukovala s testy otcovství, které dokazovaly, že nejsem jeho, postavil (řekl, že mě vychoval, tak se pro něj nic nemění) hrozně stoupl. Najednou získal můj obdiv za to, jak se i přes to ke mně dál choval a jak mě pořád bral za vlastní..jedno pozitivum, že jsem to nevěděla je třeba to, že máme teď luxusní vlastní bydlení díky bytu, který na mě táta (respektive s tátovým svolením brácha) nechal přepsat. Kdybych věděla, že do téhle části rodiny vlastně nepatřím, nikdy se o nějaký majetek nedohaduju a měla bych teď tak akorát holý zadek.

Jak jsem psala v posledním článku, posílená terapiemi a zaplaceným on-line duševním kurzem, jsem se taky odhodlala s tátou tuto informaci ještě před Vánoci probrat a musím říct, že to mezi námi neuvěřitelně pročistilo vzduch. Najednou se cítím o dost víc chtěná v jeho životě a o dost radši s ním sdílím svoje úspěchy a radosti, ať už ze svého života nebo z aktivit s holkama. A o dost míň mě trápí, že se nevídáme tak často nebo  že na sebe nemáme tolik času.

A co se týče biologického otce, už se mi povedlo smířit se s tím, že se jeho verzi nikdy nedozvím a že nemá cenu se tím jakkoli trápit a jenom si tak občas říkám, co s ním mám třeba podobného, co mohu mít v genech z jeho rodiny.. Do budoucna se odhodlávám k rozhovoru s jeho dcerami, alespoň s tou nejmladší, ke které jsem jako dítě měla i nejblíž a jsem hlavně hrozně zvědavá na povídaní ohledně babičky a dědečka, které jsem asi vůbec nepoznala. Každopádně jsem hrozně vděčná, že se mi povedlo ze sebe dostat ten nepříjemný pocit zrady ode všech, co mi to tajili a spokojit se s vědomím, že to bylo přesně tak, jak to mělo být a vůbec nemá cenu zaobírat se myšlenkami typu "co by, kdyby".

Ale musím říct, že s odstupem času se mi touto pravdou neuvěřitelně ulevilo a pomohlo mi to ve smíření se se sebou samotnou, i když tenhle proces není zdaleka u konce. Těším se, až se mi povede obnovit kontakty alespoň s částí rodiny, o které už delší dobu nic moc nevím a možná se mi tak splní vlastně skoro celoživotní přání mít velkou rodinu :D

Po tom, co se mi povedlo vyrovnat se s touto velkou věcí, nastal čas na řešení mého vztahu hlavně se starší dcerou. Dryádka je dost náročné dítě a já nepatřím mezi zrovna klidné a věčně v pohodě rodiče. Nicméně mě každá krizovka s ní a někdy už i s tou mladší dost mrzí a tak se snažím na sobě neuvěřitelně pracovat, abych tyhle situace ustávala, v co největším klidu. Bohužel se mi to zatím daří tak 50:50, ale oproti loškému roku bych řekla, že jsem udělala veliký pokrok. Některé situace už dokážu zvládnout s přehledem: třikrát vlastnoručně ostříhané vlasy v pět ráno, kdy nám se opravdu ještě nechce vstávat; roztřískané skleněné stínidlo na lustru, kdy sama otevřela kuchyňské okno dokořan; neustálé ujídání kočičích granulí; odmítání smrkání při plném nosu atd. Z posledních dní bych vypíchla chvíli, kdy se sama zamkla před procházkou se psem na chodbě a já s Hejkalkou a psem jsme zůstaly v bytě bez náhradních klíčů..Seděla jsem na schodech a čekala jsem, jestli se jí povede odemknout, nebo jestli budeme muset čekat až půjde nějaký soused nebo jestli mám zavolat sousedce, jestli není náhodou doma..v tom klidném přemýšlení mě najednou napadlo na dveře zevnitř trochu zatlačit a kupodivu to pomohlo a Dryádě se povedlo nás i sebe vysvobodit a ode mě si vyslechla jen vysvětlení, jak hloupou věc udělala.

Bohužel je pro mě ještě těžké takhle zvládat úplně všechno, obzvlášť, když jsem unavená, a o to víc mě to pak mrzí a někdy upadám, až do ošklivých depresivních stavů, kdy se hrozně uzavírám sama do sebe a nejradši bych se druhý den už neprobudila..Naštěstí se z toho většinou do druhého dne vyspím a pro mě dost nepochopitelně a vlastně celkem obdivuhodně dokážu druhý den fungovat a věřit, že nový den přinese zase hezčí chvíle a že bude líp..Což je taky obrovský pokrok, protože dřív jsem se v takovýhle depkách dokázala utápět klidně další týden.

Dalším velkým tématem mých terapií je moje sebeúcta, sebevnímání a uznavání sebe sama. Učím se neřídit se tím, co si pomyslí ostatní, jak to před ostatními vypadá. Snažím se víc vážit sama sebe jen za to, jaká jsem a ne za to, co všechno je po mně vidět, co všechno udělám, zvládnu a tak podobně. Určitě si po tom roce na sebe kladu mnohem menší nároky a stanovuji si menší cíle, abych si dny trochu více užila a měla ze života trochu větší radost. Využívám každou volnou chvilku bez dětí na svoje vlastní činnosti jako je vybarvování, čtení, opakování si francouzštiny a angličtiny, hraní na klavír, ranní protažení se s jógou atd. S větší sebedůvěrou se pojí i navazování více kontaktů s novými lidmi - seznámila jsem se s několika maminkami z okolí, s kterými se občas i domluvíme na společné procházce, hřišti nebo kafíčku. Absolvovala jsem jógový víkend bez jediného známého člověka s cílem být jen sama se sebou nebo popřípadě se seznámit s někým novým a taky se už zdaleka tolik nebojím řídit a volat cizím lidem, i když v tom jěště teda nějaké rezervy rozhodně mám.

Koupila jsem si knížky od Šárky Mikové zabývající se teorií o typech osobnosti podle C.G.Junga - jak různé typy osobnosti zvládají mateřství, co je stresuje a co by jim mohlo pomoci a jak jsou jednotlivé děti rozdílné podle toho, jaký typ osobnosti jsou a jaký způsob výchovy, potažmo učení je pro ně podle toho vhodný. Jsou to celkem tlusté a na pochopení dost těžké knihy, ale baví mě hledat v jednotlivých příkladech sama sebe a těším se, až si začnu číst i díl věnovaný pravě dětem a věřím, že by mi to mohlo pomoci najít nějaký efektivnější způsob komunikace s Dryádkou a později i s Hejkalkou a být tak lepší máma nebo se aspoň smířit s tím, jaká jsem a proč :)

Ač je to leckdy psychicky dost náročné a vyčerpávající, baví mě na sobě neustále pracovat a vidět ten byť třeba maličkatý posun k lepšímu hned v několika oblastech. Myslím, že i s ohledem na budoucí plán vrátit se za rok do práce a nejspíš i zpátky k dětem, se mi bude mé snažení určitě hodit.

Uf, vůbec jsem nečekala, že z toho bude takový mega článek a to mám pocit, že jsem zdaleka neobsáhla vše, co bych za ten rok měla na jazyku. Bohužel už je ale hafec hodin a Dryádka mě, jak je jejím dobrým zvykem vzbudí zase v pět ráno, tak se už budu muset odebrat na kutě a být spokojená, že jsem po dlouhé době našla chvilku, kdy jsem mohla o samotě tohle všechno sepsat. Mějte se krásně a zdravím všechny ty, co mě stále čtou, i když píšu tak strašně nepravidelně a s velkými prodlevami.

2. obrázek - začátek vybarvování: 15.12.2021 - dokončeno: 13.2.2022