Krásných 17

Přesně tolik let by dnes bylo naší čičině, kdyby jsme se s ní nemuseli před víc, jak měsícem všichni celkem náhle rozloučit. Ráda bych si tu teď (když jsem si konečně našla chvilku) nad pár starými fotkami zavzpomínala, co všechno s námi zažila a jak nám obohotila všední dny.

Psalo se 11. 6. 2006, když mi moje tehdejší nejlepší kamarádka z gymnázia s pár dalšími kamarády darovali k jubilejním narozeninám tohle roztomilé koťátko dovezené až z Rakovníka. Jednalo se o křížence kočky bengálské a sibiřské a bylo jí přesně osm týdnů. Jméno jsem odvodila od toho kamarádčina, takže to byla naše Nikinka. Doma ji se mnou kromě mamky přivítal i jeden starší nejlepší kamarád, s kterým jsem zrovna ten den vyrážela do ZOO.

O letních prázdninách, kdy už to nebyl jen nejlepší kamarád, se čičina seznámila i s jeho potkanicí a mohla prozkoumat zase trochu jiné prostředí, když jsme ji (tenkrát ještě asi vlakem) vzali na jeho chatu. 

Zvládla s námi i společné sestěhování v roce 2010, kde měla výhled z nového škrabadla a hlavně z okna v sedmém patře.

Ale uměla se i dobře schovat 

A rychle se v novém zabydlela (2011)

Tady ještě netuší, že jí zbývá přesně rok, kdy vládne domácnosti jako jediný chlupatý mazliček a kdy její oblíbené křesílko začne okupovat i někdo jiný.

Kdo ví, jestli na Nový rok 2013 už ve vzduchu větřila nějakou změnu (dřív, než my s partnerem) 

Trvalo to asi týden, než vylezla z pod křesla a kromě našeho zasnoubení s partnerem zkousla i nový přírůstek do rodiny. Zatím teda pořád jen čtyřnohý a chlupatý, ale zase o dost větší, smradlavější a všude se rozvalující. O to víc se ale naučila zalézat k nám do postele, kam pes nesměl, a kde mi pomáhala i s přípravou na absolutorium - jak já ji ten spánek záviděla 

 Chatu si užívala i po naší svatbě, jen ty cesty tam, byť už autem, byly nějaké náročnější, protože se nám téměř pokaždé v přepravce počůrala a nikdy jsme nepřišli na důvod, protože ze začátku to vůbec nedělala.

Kromě narození Dryádky a jejího zkoumání, co všechno si může k Čičině dovolit, s námi přežila dvouměsíční lockdown na chatě

a přestěhování do nového (většího) bytečku, kde si kromě výhledu tentokrát už z desátého patra oblíbila pelíšek na topení.

Narození Vyblinky-Hejkalky už ji taky nijak nerozhodilo a občasné trápení obou holek už snášela se stoickým klidem. A to i když si s ní Dryádka hrála na kadeřnici 

V novém domově si do posledních chvil užívala i balkón, kde se ráda vyhřívala (6/2022)

Nikdy ji téměř nic nebylo, takže kromě kastrace, pravidelného očkování a vyšetření bulky na ocase, jsme s ní v tomhle ohledu neměli vůbec žádné starosti. V listopadu 2022 jsme ji vzali k veterináři po dost dlouhé době, protože se jí objevil takový tvrdý útvar na žebrech. Po rentgenu a odběrech krve jsme odešli domů s tím, že kočka má sice nějaký kamínek v močovém měchyři a nějaký zvápenatělý útvar na tich žebrech, ale že je to v normě a že na svůj věk je vlastně v relativním pořádku a že máme přijít, kdyby se útvar zvětšil.

Byla sice hubenější, ale podle nás pořád normálně jedla a pila, tak jsme si říkali, že už je to prostě tím věkem. Jednu březnovou neděli jsme jí stříhali drápky a říkali jsme si, že už je vážně jen kost a kůže, ale že stále nevypadá, že by ji něco nějak extra trápilo. Ve středu 8.3. 2023, když jsme slavili MDŽ i s babičkami, říkám tchýni, že už tu s námi Nikinka asi dlouho nebude, že už se jí i špatně skáče nahoru na to topení nebo dolů. Začala i spávat na gauči, kde nikdy dřív v novém bytě nespala. Ani jsem netušila, jak jsem situaci odhadla a že to bude ještě rychlejší, než jsem myslela.

Ve čtvrtek 9.3. jsme si s hokama a mojí mamkou užily moc fajn odpoledne v knihovně a následně v cukrárně a kromě převráceného květináče na jídelním stole mi pořád nepřišlo nic tak strašně divného. Mamka pak ale hlídala Hejkalku a já s Dryádkou jela na angličtinu a kočka už prý nedokázala dojít ani z balkónu zpátky dovnitř..Chtěla jsem s ní jet ještě ten večer k veterináři, dokud nám měl, kdo holky pohlídat, ale bohužel měli plno a objednali nás až na pátek v 8.30.

Popravdě už jsem trochu tušila, že je to její poslední noc a snažila se jí aspoň udělat cestičku na židli nebo vymyslet pelech na zemi, aby nemusela skákat nahoru a měla to blízko k vodě. Když jsem se donutila jít spát a nechávala ji samotnou na gauči, kam si i přes to všechno dokázala ještě vyskočit, bála jsem se, že ji tam ráno najdu už nehybnou a usínala jsem se slzama v očích při vzpomínkách, jak nám třeba vlezla do vánočního stromečku a málem ho celý stáhla dolů (fotku už jsem bohužel nedohledala).

Byla jsem opravdu šťastná, když jsem ji ještě ráno viděla s otevřenýma očima, jak se snaží dojít si pro vodu. Bohužel už byla ale asi tak vysílená že ani ten kousíček k misce nedošla a zůstala ležet na půl cesty. Drahý ji přendal do přepravky a vyrazili jsme i s holkama na veterinu, kde jsme se dozvěděli, že to vypadá na selhání ledvin a máme na výběr ze dvou možností: nechat kočku pořádně diagnostikovat, což by ale znamenalo ji nejdřív zahřát, protože měla teplotu jen asi 33°C, což by ale srdce, které už zpomalilo svojí činnost nemuselo vůbec ustát, a nebo se s kočičkou dostatečně rozloučit a ušetřit ji dalšího trápení.

Byť to nebylo vůbec jednoduché a později přišly i klasické výčitky, rozhodli jsem se si kočičku v pátek 10.3.2023 naposledy pohladit a pustit ji objevovat jiné, námi neprozkoumané, končiny. Celou proceduru jsme absolvovali s ní i včetně holek, které tomu ještě moc nerozuměly a spíš jen zrcadlily náš smutek v domnění, že se to od nich asi očekává. Když jsme se domlouvali, že ji pak odvezeme uložit na chatu, tak nám Dryádka najednou řiká, že ji tam aspoň třeba někdy potkáme a budeme si ji moct pohladit..To se člověk i trochu pousmál nad tím dětským naivním vnímáním světa kolem sebe 

Byla s námi skoro 17 let, zažila dvoje stěhování, přivedení štěnete do jejího království a následně i dvou dvounohých příšer, každý den byla s námi u jídelního stolu (ten její pelíšek na topení totiž držel jídelní stůl přiražený právě k tomu radiátoru) a najednou tu nikdo nevymňoukával čistou vodu, neujídal šunku z namazaných talířů, neskákal nám do rozloženého pexesa..

V pátek jsem si to ještě nějak nepřipouštěla, ale od víkendu dál to bylo horší a horší. Obzvlášť, když byl Drahý v práci a Dryádka ve školce a já snídala a koukala na prázdné místo na topení. Začala jsem si vyčítat kde, co. Dokonce jsem došla i do fáze, že jsem si skoro vybírala nové kotě, i přesto, že bych nechtěla, aby to tu zeškrábalo nebo počůralo nebo v noci mňoukalo. Po jedné morální facce, kdy mi Drahý už dost naštvaně řekl, ať se vzpamatuju a nechám tu kočku konečně odpočívat, jsem asi vyčerpáním usnula rovnou s holkama a docela se z toho vyspala. Společně se znovu započatým cvičením jógy, kdy jsem si musela opakovat, že jsme udělali všechno, co jsme mohli a všechno nejlíp, jak to jen v rámci možností šlo, a jedním sezením, které jsem absolvovala přesně týden po posledním dnu s Nikinou, jsem konečně byla schopná normálně fungovat a užívat si, že tu není všude rozházený kočkolit, nebudí mě kočíčí mňoukání a nemusím věčně vysávat její chlupy. Myslím, že jsem se z toho nakonec oklepala rychleji, než jsem sama čekala. 

Všichni na ní vzpomínáme včetně jejího psího kamaráda, kterého si nakonec celkem oblíbila, když pochopila, že my máme plné ruce práce s těmi ukřičenými a ublinkanými uzlíčky pokaděných plenek a když chce, aby ji někdo pomazlil, musí vzít na milost i toho smetáka