Letošní Vánoce proběhly relativně v klidu. Relativně proto, že Vánoce, ať chceme nebo ne, jsou pro většinu z nás z principu věci stresující událostí. Po rozvodu rodičů jsem po většinu svého dětství měla chuť tyto svátky ignorovat a vůbec je neslavit. Což samozřejmě s ohledem na příbuzné nepřicházelo v úvahu, tak jsem si našla pozitivum alespoň v tom, že mi Ježíšek naděluje

1. Citadela - Antoine de Saint-Exupéry

Dneska jen v rychlosti a trochu z povinnosti. Uplynulý týden byl psychicky hodně náročný a bohužel stres i přesto, že se ho snažím vypudit zuby nehty, se ne a ne ode mě odstěhovat. A když má člověk jeden den lepší náladu, dokáže mu ji zkazit takové roztomilé stvoření, jako je náš hafan...

Se sebou samotnou, se svou leností, s tím, co chci a co nechci, co zvládám a nezvládám, s nepořádkem, s hloupými a sobeckými lidmi, s příšerami, s technikou. Takové perpetuum mobile...

Začněme hezky chronologicky. Poslední článek jsem psala před čtrnácti dny, kdy jsem dorazila na chatu a začala si užívat prodloužený víkend. Drahý odjel už v úterý, kdy mu začaly podzimní prázdniny a já za ním dorazila neplánovaně hned druhý den. Do školky nám dorazilo málo dětí a tak jsem si ve středu domluvila den dovolené a hned po práci odfrčela na bus do Jílového, kde už na mě Drahý čekal