Dneska jen v rychlosti a trochu z povinnosti. Uplynulý týden byl psychicky hodně náročný a bohužel stres i přesto, že se ho snažím vypudit zuby nehty, se ne a ne ode mě odstěhovat. A když má člověk jeden den lepší náladu, dokáže mu ji zkazit takové roztomilé stvoření, jako je náš hafan...

Se sebou samotnou, se svou leností, s tím, co chci a co nechci, co zvládám a nezvládám, s nepořádkem, s hloupými a sobeckými lidmi, s příšerami, s technikou. Takové perpetuum mobile...

Začněme hezky chronologicky. Poslední článek jsem psala před čtrnácti dny, kdy jsem dorazila na chatu a začala si užívat prodloužený víkend. Drahý odjel už v úterý, kdy mu začaly podzimní prázdniny a já za ním dorazila neplánovaně hned druhý den. Do školky nám dorazilo málo dětí a tak jsem si ve středu domluvila den dovolené a hned po práci odfrčela na bus do Jílového, kde už na mě Drahý čekal

A proč? Já ani nevím... Asi, že mám skvělého chlapa, relativně pohodovou práci, střechu nad hlavou a fajn lidi kolem sebe... Začínám se radovat z maličkostí a poprvé si užívám podzim bez depky. Jako kdyby se mi v hlavě přehodila nějaká výhybka... Jsem po dlouhé době spokojená sama se sebou - s tím, jak vypadám, co dělám i nedělám, jaká jsem, čím jsem

V pátek po práci jsme nasedli do našeho Červeného Trpaslíka napěchovaného téměř po střechu a se psem na zadní sedačce vyrazili pro mamku. Ta splnila podmínku, že musí mít minimum věcí, ale zapomněla, že má ještě krosničku pro dětičky..Nakonec jsme i tu nějak umístili, ale bylo nám naprosto jasné, že úplně zbytečně, že se stejně nevyužije. Kupodivu i celkem pohodlně jsme nějak po šesté dorazili

Prázdniny jsou nenávratně pryč a než jsem se vzpamatovala z návratu do pracovního koloběhu a z nového školního roku, je pryč i celé září. A musím říct, že dost náročné září. Klidně bych uvítala, kdyby už byl zase červen :) Tímto se omlouvám těm pár z Vás, kteří si zde rádi počtou něco nového. Opravdu jsem po šesti hodinách s 25 tří až čtyřletými dětmi, kteří buď bulí nebo si dělají, co chtějí,