Nový rok mi už po jedenácté začal na chatě v Posázaví, kde s Drahým trávíme každé Vánoční prázdniny. Je to takový náš restart, abychom zvládli druhou půlku školního roku Letos i přes menší počet volných dní jsem si odpočinula a dobila baterky opravdu na maximum. Pohádková byla novoroční procházka zmrzlou krajinou.

Letošní Vánoce proběhly relativně v klidu. Relativně proto, že Vánoce, ať chceme nebo ne, jsou pro většinu z nás z principu věci stresující událostí. Po rozvodu rodičů jsem po většinu svého dětství měla chuť tyto svátky ignorovat a vůbec je neslavit. Což samozřejmě s ohledem na příbuzné nepřicházelo v úvahu, tak jsem si našla pozitivum alespoň v tom, že mi Ježíšek naděluje

Dneska jen v rychlosti a trochu z povinnosti. Uplynulý týden byl psychicky hodně náročný a bohužel stres i přesto, že se ho snažím vypudit zuby nehty, se ne a ne ode mě odstěhovat. A když má člověk jeden den lepší náladu, dokáže mu ji zkazit takové roztomilé stvoření, jako je náš hafan...

Se sebou samotnou, se svou leností, s tím, co chci a co nechci, co zvládám a nezvládám, s nepořádkem, s hloupými a sobeckými lidmi, s příšerami, s technikou. Takové perpetuum mobile...

Začněme hezky chronologicky. Poslední článek jsem psala před čtrnácti dny, kdy jsem dorazila na chatu a začala si užívat prodloužený víkend. Drahý odjel už v úterý, kdy mu začaly podzimní prázdniny a já za ním dorazila neplánovaně hned druhý den. Do školky nám dorazilo málo dětí a tak jsem si ve středu domluvila den dovolené a hned po práci odfrčela na bus do Jílového, kde už na mě Drahý čekal

A proč? Já ani nevím... Asi, že mám skvělého chlapa, relativně pohodovou práci, střechu nad hlavou a fajn lidi kolem sebe... Začínám se radovat z maličkostí a poprvé si užívám podzim bez depky. Jako kdyby se mi v hlavě přehodila nějaká výhybka... Jsem po dlouhé době spokojená sama se sebou - s tím, jak vypadám, co dělám i nedělám, jaká jsem, čím jsem